Příběhy mladých vědců
Mladá sociální epidemioložka Anna Altová se v rámci SYRI věnuje sociálním nerovnostem ve zdraví. Jejím konkrétním vědeckým tématem je účast žen na screeningu. Zajímá ji, kolik žen se ho účastní a jaké faktory jejich zájem ovlivňují. K tomu jedním dechem dodává, že má štěstí se zabývat věcmi, které jsou zásadní pro širokou veřejnost. Za svou práci v posledních měsících dostala dvě významná ocenění.
Co Vás na práci vědkyně nejvíce baví?
Baví mě proces vedoucí od palčivé otázky k odpovědi. Vždy jsem měla to štěstí pracovat na tématech, která mě opravdu zajímají a třeba se mě i nějak osobně dotýkají. Zároveň mám jako sociální epidemioložka štěstí, že otázky, které si v našem oboru klademe, většinou připadají relevantní i širší veřejnosti. Baví mě totiž komunikace výsledků a jejich prezentování a to, že o svém výzkumu můžu mluvit s kamarády i náhodnými lidmi zcela mimo můj obor. Oproti mnoha kolegům mám obrovské štěstí, že se mě nikdy nikdo nezeptal na obligátní „A k čemu je to tedy dobré?“
Velmi mě baví práce s daty a jejich vizualizace a cokoliv, v čem mohu trochu uplatnit kreativitu, třeba příprava posterů. Nesmírně ráda cestuji do zahraničí na konference i na delší pobyty a stáže a potkávám se s novými lidmi, což je dle mého názoru naprosto zásadní pro všechny (nejen) mladé vědkyně a vědce. Co mě naopak příliš nebaví, je psaní, nejsem dobrá spisovatelka a celý publikační proces mi přijde nesmírně stresující.
Na jakých výzkumných otázkách v rámci projektu SYRI pracujete?
V naší výzkumné skupině se věnujeme sociálním nerovnostem ve zdraví. Já se pak zaměřuji na účast na screeningu, a to konkrétně na screeningu rakoviny prsu a děložního hrdla. Zajímá mě, kolik žen se v Česku screeningu účastní, kdo jsou ženy, které se těchto screeningů neúčastní, jaké jsou sociálně-ekonomické a demografické faktory, které neúčast ovlivňují a poté i jaké jsou konkrétní důvody jednotlivých žen pro neúčast.
Za dobu svého působení v institutu jste dostala dvě významná ocenění. Kterého si více vážíte a proč?
Obě ocenění jsou vlastně za moji dlouhodobější práci, tedy za výzkum, na kterém jsem pracovala ještě před vznikem SYRI. A vážím si samozřejmě obou z nich. Jacques Derrida Prize for Social Sciences and Humanities oceňuje dlouhodobou práci v oblasti humanitních a společenských věd a uděluje se většinou doktorandům v posledních ročnících nebo čerstvým doktorům. V rámci této ceny jsou tedy srovnávány projekty napříč celým spektrem humanitních a sociálněvědních oborů, což musí být pro porotu obrovská výzva a i pro mě je to velká pocta, že jsem obstála ve srovnání s nesmírně talentovanými kolegy, kteří se zabývají i zcela odlišnými výzkumnými otázkami. Součástí ocenění je navíc stipendium na vědecký pobyt ve Francii, které mi příští rok umožní strávit měsíc na mnou zvoleném vědeckém pracovišti. Jak jsem již zmínila, akademickou mobilitu považuji za zcela klíčovou pro vědecký rozvoj a mám radost, že si tento fakt francouzská ambasáda uvědomuje a mladé vědkyně a vědce tímto způsobem podporuje. Hledání zdrojů na takovéto pobyty totiž z mé vlastní zkušenosti nebývá úplně jednoduché.
Oproti tomu ocenění Ferenc Bojan Young Investigator Award od European Public Health Association, které jsem získala loni na podzim v Berlíně, je výhradně oborové ocenění. Uděluje se každý rok v rámci European Public Health Conference, jedné z největších konferencí v oboru. Pět nejlépe hodnocených abstraktů od vědkyň a vědců do 35 let je pozváno do speciální prezentační sekce, ze které odborná porota vybere vítěze. Jde tedy o ocenění hned několika různých schopností od odborníků z oblasti veřejného zdraví, kteří jsou schopni velmi rychle rozpoznat i veškeré chyby a drobné nesrovnalosti v prezentovaném výzkumu. Abstrakt je navíc rozsahem omezen na 2000 znaků a prezentace má striktních osm minut, prostor pro přesvědčování je tedy opravdu malý. V rámci sekce se mnou loni prezentovali čtyři další nesmírně talentovaní mladí vědci se skutečně zajímavými tématy a byla pro mě velká čest a radost si jejich prezentace poslechnout a vzájemně se inspirovat. Letos se mi podařilo být do soutěžní kategorie nominována podruhé, tak se již na prezentování moc těším, i když si na výhru už letos, i z hlediska nějaké férovosti a diverzity, příliš nevěřím.
Jak se spolupracuje mladým vědcům s vědeckými matadory?
Ve vědě, stejně jako všude jinde je to vždy hlavně o komunikaci. Osobně preferuji, pokud mohu být v rámci své práce zcela otevřená a debata probíhá se vzájemným respektem. Mně samotné se totiž nejlépe přemýšlí, pokud mohu o svých nápadech mluvit nahlas, prostě je chrlit a až poté se rozhodnout, jestli jsou dobré, nebo špatné. Spousta mladých vědkyň a vědců tráví čas tím, že přemýšlí, jak svým „šéfům“ něco řekne, než aby věnovali čas tomu, co jim chtějí sdělit. V českém prostředí stále existuje velmi silná hierarchie a mnoho mladých lidí ji vnímá i tam, kde ji „vědečtí matadoři“ již třeba zcela nevyžadují. Otevřená diskuze a vzájemné kladení si třeba i komplikovaných, nebo naopak velmi banálních dotazů podle mě pomáhá posouvat vědu kupředu. Spolupráce s „vědeckými matadory“ – nebo lépe zkušenějšími kolegy, kteří tomuto rozumí – je vždycky nesmírně podnětná, dokáže být i zábavná a posouvá všechny zúčastněné dál.
Foto: Petr Jan Juračka.