V krizích pomáhají naděje a odhodlanost

Šetření proběhlo koncem loňského roku na Ukrajině, v České republice, na Slovensku, v Estonsku, Litvě, Polsku a Gruzii. „Češi pociťují nejvyšší míru životní pohody ze všech zkoumaných zemí, především pokud jde o rodinné vztahy, každodenní fungování, či pocit bezpečí ve svém domově. Obyvatelé České republiky vnímají Česko jako svůj domov a naprostá většina nemá v úmyslu zemi opouštět,“ uvedla Alice Koubová z Národního institutu SYRI. Pokud jde o vlastní podíl na řešení krize, tak 45 % respondentů sděluje, že lidé si ve svém okolí vzájemně pomáhají a mají o sebe starost, ovšem jen 22 % si myslí, že si jsou obyvatelé vědomi svých úloh v případě nouze, včetně současné krize.

To může souviset i s dalšími parametry výzkumu. „Češi například pociťují ze všech sledovaných zemí nejnižší „odhodlanost“ (morálku) – pouze 16 % si myslí, že je alespoň dobrá. 23% obyvatel cítí naopak vysokou míru beznaděje ve vztahu k budoucnosti. Obávají se především finančních ztrát, 44 % uvádí také pocit ohrožení politickými hrozbami," uvedla Koubová s tím, že naděje, že by obyvatelé jako jedinci, jejich rodiny, nebo Česko vyšlo z války v nějaké smyslu posíleno, je mizivá a také nejnižší ze všech zkoumaných zemí. „Je vidět zvláštní rozpor mezi tím, že žijeme spokojeně, jsme schopni spontánní vzájemné pomoci, ale tento fakt v nás nebuduje přesvědčení, že máme kapacitu krizová období zvládnout tak, že z nich vyjdeme u určitém smyslu silnější,“ uvedla Koubová.

Odolnost, neboli schopnost úspěšně se vyrovnat s nenadálými krizovými situacemi a šoky, vědci posuzovali ve vztahu ke třem pozitivním (pocit pohody, nadějeplnost a odhodlanost) a třem negativním indikátorům (úzkost a stresové symptomy, pocit ohrožení, obavy z konkrétních hrozeb). Zajímala je také míra důvěry v instituce, pocit bezpečí ve vlastní zemi a ochota pomáhat druhým.

„Důležité je, že se potvrdilo, že takzvané pozitivní motivace silněji ovlivňují naši schopnost se s krizemi vypořádat, než motivace takzvaně negativní. Jinými slovy, důvěra v politické vedení, naděje, odhodlání a komunitní vazby mají obecně potenciál silněji ovlivnit koordinovanou odpověď v krizi, než jakým způsobem a jak silně společnost aktivuje k odpovědi nekonkrétní strach a sada pociťovaných hrozeb,“ uvedla Koubová.

Česká republika by se v této souvislosti podle ní měla soustředit na následující tři oblasti:

1. Strategickou komunikaci a podporu sdíleného příběhu, který bude zahrnovat jasné a uvěřitelné opory, zdroje naděje a dobré důvody pro důvěru ve vlastní roli v ukrajinské válce
2. Zajištění existenčního (fyzického, ekonomického a informačního) bezpečí pro zranitelné a zajištění únosného rozvržení zátěže napříč společností.
3. Důraz na transformaci kultury z trestající v respektující a pečující. Podporu komunitní kultury včetně etické kultury politického leadershipu.

„Potřebujeme podporovat uvěřitelnou nadějeplnost, protože její vliv na odpovědné a nápomocné jednání je silnější než motivace strachem. Předpokladem pro to je správná distribuce zátěže, která nedopadne pouze na hlavu těch, kteří se mocensky nemohou bránit. To je opravdu klíčové,“ dodala Koubová.