Praktici kategorizují rodiče, chybí individuální přístup k očkování

Očkování dětí je v České republice povinné. Komunikovat jeho nutnost směrem k rodičům je přitom zásadní pro budování pozitivního vztahu mezi praktikem a rodiči dítěte. „V tomto směru je klíčové zvládání obav, které rodiče z očkování mají. Praktici používají různé strategie, aby zviditelnili nemoci, kterým lze očkováním předcházet. Často používají i jiné nástroje než ty odborné. Jde například o příběhy ze života, osobní zkušenosti nebo popisování rizika jako součásti každodenních procesů a nejistoty globálního světa,“ uvedla Jaroslava Hasmanová Marhánková ze SYRI a Univerzity Karlovy.

Zároveň platí, že zdravotníci mají tendenci rozlišovat mezi různými typy postojů k očkování. Pokud narazí na „odmítače“ očkování, jejichž postoje jsou hluboce zakořeněné v jejich životním stylu, vnímají praktici diskuzi jako časově zatěžující a se spíše omezeným efektem. Lékaři argumenty rodičů, kteří jsou kritičtí k očkování, často vnímají jako iracionální a vycházející z emocionálních reakcích, zároveň ale sami často jako doplněk k informacím o biomedicínských aspektech argumentují podobně. „Čeští zdravotníci se v tomto smyslu staví do role racionálních autorit. Zároveň ale aktivně využívají argumenty, které vyvolávají silné emoce, ve snaze přeformulovat debatu o rizicích a přínosech tak, aby se diskutovalo spíše o rizicích konkrétní nemoci než o rizicích vakcín,“ uvedla Hasmanová Marhánková.

Komunikace mezi zdravotníkem a rodiči je přitom klíčová. „Vnímané riziko nemocí, kterým lze předcházet očkováním, může podpořit přijetí vakcíny, zatímco vnímané riziko samotných vakcín může podněcovat váhavost vůči očkování,“ uvedla vědkyně. Vakcíny se obvykle podávají zdravým jedincům a bezprostřední individuální riziko spojené s očkováním se může zdát hmatatelnější než jeho budoucí přínosy. Naopak riziko nákazy nemocemi, kterým lze předcházet očkováním, může být vnímáno jako neaktuální. „Ukazuje se, že statistické informace mají jen malý vliv na vnímání rizika ve srovnání s příběhy obsahujícími emocionální náboje. Tento postup má ale svá úskalí,“ uvedla Hasmanová Marhánková.

Čeští praktici se zaměřují především na sdělování rizik spojených s nemocemi, kterým lze předcházet očkováním. Rodiče ale přemýšlejí stále více o individualitě dítěte a přínosu pro jeho individuální zdraví. „Proto doporučujeme přesouvat komunikaci zdravotníků od rizik k přínosům a individuální situaci dítěte, což může účinněji řešit potřeby některých rodičů. V tomto ohledu někteří zdravotníci spolupracují s dalšími specialisty (např. neurology a imunology) nebo navrhují možnost dalších vyšetření. Tyto postupy posilují individuální přístup k péči o zdraví dětí a zdravotničtí odborníci je vnímají jako nástroj ke zmírnění obav rodičů,“ dodala Hasmanová Marhánková.

Z dřívějších výzkumů SYRI vyplývá, že v České republice klesá ochota rodičů nechat očkovat svoje děti. Často se tak přitom rozhodují rodiče s univerzitním vzděláním. Tento trend má i negativní projevy. Už v roce 2019 jsme například ztratili status země bez spalniček.

Odkaz na studii: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/21645515.2024.2361943#abstract