Čeští prezidenti během konfliktů neplnili jen ceremoniální roli

Všechny tyto války měly na střední Evropu přímé (bezprostřední účast ve válce) nebo nepřímé politické dopady, tj. ovlivnily politickou situaci v ČR, na Slovensku, Polsku i Maďarsku. „Zaměřili jsme se na otázku, jak válečné konflikty ovlivňují fungování výkonné moci (exekutivní dualismus) a také na míru prezidentského aktivismu. Hlavní pozornost jsme věnovali prezidentům, kteří reprezentují své země navenek a lze proto předpokládat, že ovlivňují zahraniční a bezpečnostní politiku státu a válečný konflikt jejich pozici politicky a mocensky posiluje,“ uvedl Michal Kubát ze SYRI a Fakulty sociálních věd UK.

Zájemce o českou realitu z knihy zjistí, že naši prezidenti v rámci konfliktů fungovali jako aktéři s vlastními představami a ambicemi. „Extrémem, jak z hlediska nesouladu s vládou, tak vysoké ofenzivnosti prezidentského aktivismu, bylo chování Miloše Zemana v době ruské anexe Krymu a následné války na východě Ukrajiny roku 2014. Ovlivnila to Zemanova silná proruská orientace, jež souvisela s jeho „byznysovým pragmatismem“ a finančním zázemím jeho prezidentské volební kampaně v prostředí podnikatelů s obchodními zájmy na Východě, se silnou panslovanskou nostalgií mnoha jeho příznivců i jeho osobním mentálním naladěním,“ uvedl jeden z autorů knihy Lubomír Kopeček ze SYRI a Fakulty sociálních studií MU. Zeman podle něj využil spíše pasivního vystupování vlády Bohuslava Sobotky, její politické rozdělenosti, stejně jako nejednotnosti největší vládní strany, sociální demokracie, a před domácí i mezinárodní veřejností se profiloval jako nejviditelnější reprezentant českého zahraničněpolitického postoje.

Velké vybočení prezidenta z opatrné linie prosazované vládou Vladimíra Špidly se dá podle vědce zaznamenat také u Václava Havla těsně před začátkem amerického tažení do Iráku roku 2003, kdy bez souhlasu vlády podepsal „Dopis osmi“, tedy symbolicky silnou podporu postupu USA několika evropskými premiéry a prezidenty. Na rozdíl od Zemanovy velké performance po anexi Krymu a válce na Donbase nicméně Havel s ohledem na následný konec svého prezidentství udělal „jen“ toto velké gesto. V následném vývoji během války v Iráku držel hlavní otěže zahraničněpolitického kurzu Česka v rukou premiér Špidla.

Krize v Kosovu roku 1999 se aktivismem prezidenta a mírou jeho nesouladu s vládou dá podle Kopečka zařadit přibližně doprostřed mezi anexi Krymu a válku roku 2014 a jednotu klíčových aktérů patrnou po vypuknutí rusko-ukrajinské války roku 2022. Havel během tohoto konfliktu vystupoval agilně, a hlavně slovně tlačil na mnohem větší razanci a podporu vojenských operací NATO, než chtěla tehdejší lavírující vláda. Nicméně určitý minimální konsenzus mezi oběma vrcholy výkonné moci existoval.

V jednotlivostech odlišně, nicméně opět v principu jako určitý „středový případ“ postupného dosažení alespoň minimálního společného konsenzu, je podle autorů knihy možné vnímat aktivitu prezidenta Václava Klause během rusko-gruzínské války roku 2008. V silných prvotních reakcích pro domácí publikum se prezident dostal do zřetelného rozporu s protiruským kurzem vlády Mirka Topolánka. „Tento rozpor ale netrval dlouho a mimo Česko byl méně viditelný, protože Klaus se nepustil do vlastní velké mezinárodní performance jako před ním Havel nebo později Zeman. Přes chybějící vzájemný soulad tak zůstal spor mezi prezidentem a vládou hlavně domácím a navenek nepříliš viditelným,“ dodal Kopeček.

Kniha, kterou vydalo prestižní nakladatelství Palgrave Macmillan, má jak empirický, tak především teoretický význam. Jednak podrobně mapuje politický vývoj ve střední Evropě v dobách válek a ukazuje mocenské vztahy a přesuny uvnitř výkonné moci s důrazem na jistou tradici konfliktů mezi oběma jejími hlavními aktéry – prezidenty a premiéry. Hlavně ale přináší zcela novou typologii prezidentů rozlišených na základě jejich aktivismu a míry ochoty či neochoty ke spolupráci s premiéry a jejich vládami. Autoři tak přišli s novým konceptem prezidentství, který je univerzální, tj. přesahuje oblast střední Evropy a může být aplikován na jiné, přinejmenším evropské regiony.

Kniha je výsledkem spolupráce zkušených akademiků pocházejících z různých pracovišť reprezentujících různé vědní obory, a tedy různá teoretická a metodologická východiska. Především je to spojení politologické a ústavně-právní perspektivy, což je věc v ČR stále spíše vzácná, přesto obohacující, protože mezioborový výzkum vždy podněcuje k dosažení zajímavých a originálních výsledků. K jejím autorům dále patří politolog Vít Hloušek a ústavní právník Jan Kysela.

Odkaz: https://link.springer.com/book/10.1007/978-3-032-04905-6