Sdílejte

Rozhovor

Pokorná: Potřeba nových sester je akutní

27.12.2024

Mediální obraz všeobecných sester se zvolna mění, jejich práce je konečně vnímána jako potřebná a je i kvalitněji oceňována. Přesto je jich nedostatek a více než tisícovka úvazků v nemocnicích není pokrytá. To vytváří tlak na lékařské fakulty, aby dokázaly uchazeče a nové studenty namotivovat. Na Masarykově univerzitě je významná podpora nejen studijnímu programu Všeobecné ošetřovatelství, ale i dalším studijním programům, která se navíc rozšiřuje, říká proděkanka LF MU Andrea Pokorná. Jejím vědeckým tématem je právě personálního zajištění ve zdravotnictví, kterým se zabývá mj. i v Národním institutu SYRI.

Hodně se mluví o nedostatku zdravotnických pracovníků v nemocnicích. Můžete uvést hlavní důvody tohoto faktu?

V posledních letech se celkové kapacity sester v resortu sice mírně zvyšují, ale stále v akutní lůžkové péči přetrvává značný deficit přibližně 1 300 úvazků a více než 500 úvazků v neakutní lůžkové péči. Vzhledem k tomu, že aktivně působí v klinické praxi cca 30 % všeobecných sester ve věku 55+, lze očekávat, že se problém bude prohlubovat. Nedostatek všeobecných sester není realitou jen v lůžkové tedy nemocniční péči, ale je aktuální a bude se prohlubovat i v péči poskytované doma a v primární péči u ambulantních specialistů a praktických lékařů, kam musí být logicky přesouvána majoritní část poskytovaných zdravotních služeb.

Důvody jsou multifaktoriální a jistě nejsou typické pouze pro Českou republiku či střední Evropu, ale jsou vnímány celosvětově. Na trhu práce v ČR je nedostatek pracovních sil, v současnosti cca 360 000 volných pozic napříč profesemi. Dle dostupných dat z ÚZIS hrozí kritická situace po roce 2030 v celé řadě nelékařských zdravotnických profesí. Nechtěla bych některou z nich opomenout, ale určitě je reálnou hrozbou nedostatek dětských sester, porodních asistentek, zdravotnických záchranářů či radiologických asistentů.  

Svou roli sehrává demografický vývoj, změna struktury poskytovaných zdravotních a sociálních služeb. Důležitou oblastí jsou vzdělávací kapacity i zájem o konkrétní profesi u mladých lidí v regionech i v celé ČR. Co je typické pro sektor zdravotnictví je pak dlouhodobé přetěžování, stresující pracovní prostředí, směnný provoz, a tedy nemožnost skloubení pracovního a profesního života, vysoká míra odpovědnosti a s ní spojené nároky. V nedávné minulosti sehrával svou roli i mediální obraz profese všeobecné sestry, ale to se postupně velmi mění a jejich práce je vnímána jako důležitá jak odbornou veřejností, tak laickou veřejností. Aktuálně ověřujeme sociální obraz všeobecných sester z pohledu laické veřejnosti i samotných zdravotnických pracovníků, v rámci mezinárodního projektu ve spolupráci s Danou Dolanovou. Z analyzovaných dat vyplývá, že všeobecné sestry jsou oceňovány za svou práci, která je považována za namáhavou, ale velmi potřebnou.

V rámci SYRI jste identifikovali velký problém s chronickými nemocemi zad u sester. Kolika procent sester se to týká, co by pomohlo tento problém řešit?

Na bolesti zad si stěžuje téměř sto procent z dotázaných českých všeobecných sester. Bolesti zad přitom mohou být jedním z důvodů, proč všeobecné sestry z oboru odchází a hledají jinou a méně namáhavou práci. Kromě bolestí zad uváděly české všeobecné sestry také nedostatky v dodržování zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci s dopadem na výskyt bolestí dolní části zad. Tématu se věnujeme s Andreou Gilchrist a Denisou Večerkovou v rámci SYRI a nejen v souvislosti s naší prací ale postupně nastává změna a takzvané muskuloskeletální bolesti dolní části zad jsou nyní zařazeny mezi onemocnění, které vznikají právě v souvislosti s prací. Podceňování závažnosti prevalence bolestí dolní části zad a jejího psychosociálního dopadu mohou být příčinou další fluktuace nelékařského zdravotnického personálu a zejména všeobecných sester, které stráví nejvíce času u lůžka nemocného, s jeho mobilizací v lůžka, při polohování apod. I proto se již ve výuce snažíme, aby studenti zvládali správné návyky prevence poranění zad a dalších negativních dopadů náročné práce s pacienty. Učíme je využívat technické prostředky, které práci usnadňují i vhodné manipulační techniky. V naší studii jsme s kolegyněmi Gilchrist a Večerkovou srovnávaly podmínky v ČR a Velké Británii a snažily jsem se přenést některé vhodné praktiky do povědomí budoucích zdravotnických pracovníků. V této oblasti také velmi úzce spolupracujeme s kolegy z Odboru nelékařských povolání MZ ČR a zejména hlavní sestrou MZ ČR Alicí Strnadovou a problematiku prevence poškození zdraví akcentujeme v rámci osvětových kampaní a informačních materiálů a samozřejmě i s přesahem do české legislativy.

Co by se mělo v této oblasti změnit?

Změnit by se mělo hlavně naše nazírání na problém. Zatím jsou bolesti zad poměrně podceňovanou oblastí. Věříme, že v budoucnu bude možné i zařazení bolestí zad mezi nemoci z povolání. Česká republika v této oblasti za praxí v zahraničí stále ještě zaostává, podobně jako další postsocialistické země. Nárůst osob trpících chronickou bolestí zad pozorujeme v řadě vyspělých zemí. Studie tam prokázaly, že obecné rozšíření bolestí dolní části zad se u všeobecných sester a pečovatelek jeví vyšší než u žen podobného věku v obecné populaci. V porovnání s jinými zdravotnickými profesemi je výskyt bolestí dolní části zad prokazatelně vyšší u všeobecných sester, než je tomu u jiných zdravotnických profesí. Postupně se zvyšuje prevalence bolesti horní části zad a ramen a také krční páteře. To vše jsou alarmující informace. Bolesti dolní části zad jsou považovány za projev fyzické námahy. Bolesti horní části zad, ramen a krku jsou připisovány častěji dopadům psychické zátěže. Jak jsem uváděla výše, v rámci profesní přípravy je tak třeba studenty/budoucí zdravotnické pracovníky připravovat na to, jak chránit vlastní zdraví, jak si vzájemně pomáhat a snižovat rizika. V klinické praxi je pak třeba apelovat na dostatečné personální zajištění a tím se dostáváme trochu do začarovaného kruhu, protože nedostatek zdravotníků vede k přetěžování a přetěžování vede k fluktuaci a odlivu pracovních sil. Částečným řešením je vhodné materiální vybavení, využívání technických prostředků pro manipulaci s pacienty, speciálních lůžek s náklonem apod. A zde se opět potkává požadavek na dostatečnou erudici a vzdělání, aby s danými prostředky zvládali zdravotníci pracovat, aby je využívali správně a efektivně.

Všeobecné sestry byly za pandemie COVID-19 v první linii. Záběry z nemocnic tehdy byly denně v médiích, a i laikovi bylo jasné, jak je to náročná práce. Jak se to projevilo v zájmu o studium nelékařských oborů?

Na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity máme vysoký zájem uchazečů o studium nelékařských studijních programů již dlouhá léta. Každoročně neuspokojíme několik desítek uchazečů, přičemž zájem o studium programu Všeobecného ošetřovatelství stoupá trvale, obdobně jako u jiných bakalářských studijních programů. Nemohu říci, že by to bylo jednoznačně ovlivněno pandemií, protože naší studenti byli nasazeni do první linie, a to mohlo paradoxně zájmu o profesi ublížit, ale nestalo se tak. Jen to vyvolalo extrémní tlak na studenty, z nichž většina je již nyní v klinické praxi. Na období euforie z práce zdravotníků navázalo období frustrace, protože společnost zejména v některých sociálních vrstvách začala význam pandemie zpochybňovat. I pro nás jako pedagogy bylo těžké studentům vysvětlovat jejich roli, ale myslím, že se to dařilo a daří. Mám to štěstí, že jsem na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity obklopenou skupinou nadšenců zapálených pro svou práci a hluboce věřím, že se to odráží i na úspěšnosti studia našich studentů. Mezi těmi nadšenci nejsou jen akademičtí pracovníci a odborníci z praxe, kteří realizují pedagogickou činnost, ale i kolegové z administrativní podpory. Snad tím dáváme dobrý příklad i našim studentům do jejich profesního života.

Jaké nové obory Masarykova univerzita připravuje a jak chcete studenty motivovat?

Na Lékařské fakultě dlouhodobě realizujeme 10 bakalářských studijních programů pro nelékařské zdravotnické profese.  Máme také širokou nabídku tzv. navazujících magisterských programů, v nichž je možné získat specializovanou způsobilost. V červnu absolvovali první studenti navazující studijní program Veřejné zdravotnictví, který je tolik potřebný pro podporu zdraví populace a rozvoj rezortu zdravotnictví. Příští rok budeme mít první absolventy tzv. dlouhého (pětiletého) studijního programu Bioanalytická laboratorní diagnostika – Embryolog. Jsem tímto jedineční v celé ČR. A v aktuálním přijímacím řízení pro následující akademický rok rozšiřujeme studijní nabídku o program Neurovědy. Snažíme se tak vyvážit možnosti vzdělávání profesionálů pro oblast přímé péče o pacienta, řízení zdravotnictví i vědu a výzkum.

Podporuje tyto kroky vláda?

Pokud dotaz směřuje k tomu, zda vláda podporuje vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků (NLZP), pak bych velmi ráda řekla jednoznačné ano. Nicméně to nechci zakřiknout. V průběhu posledních čtyř let intenzivně pracujeme na možnosti získání vládní podpory pro uvedené profesní vzdělávání a vypadá to, že jsme v cílové rovince a program podpory vzdělávání NLZP nabývá po mnoha jednáních na Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy konkrétní obrysy.

S náročností práce ve zdravotnictví hodně souvisí tzv. presenteismus. Firmy začaly postupně zjišťovat, že zaměstnanci, kteří trpí nějakým zdravotním problémem, například přemírou stresu nebo virózou jsou málo efektivní. Předpokládám, že to se hodně týká i zdravotnictví. Můžete to blíže vysvětlit a poradit co s tím?

Presenteismus je ve zdravotnictví možná ještě typičtější než v jiných profesích. Zmíněn byl COVID-19 a pokud zapátráte v paměti, jak si jistě vzpomenete, že pro zdravotnické pracovníky dokonce neplatilo, že by měli být v izolaci, ale museli jít do práce s tím, že využívali vhodné ochranné prostředky, aby infekci nešířili. Domnívám se, že presenteismus obecně souvisí s vysokou mírou osobní zodpovědnosti, snahou neoslabit tým a být maximálně nápomocen, ale samozřejmě tak jako u každé lidské činnosti je třeba vše zvažovat racionálně a nezapomínat na vlastní zdraví. I v průběhu studia na Lékařské fakultě vnímáme obrovský tlak na studenty, na plnění povinností zejména souvisejících se zvládnutím požadavků klinické praxe, ale snažíme se studenty vést ke zdravému postoji k vlastním potřebám. I když upřímně, i mnoho z nás, kteří je učí a mají býti vzory se někdy presenteismu dopustí. Jen je třeba vždy zvážit rizika a benefity takového chování a dopady na zdraví jednotlivce i celé skupiny. Věřím, že i posílení vzdělávacích kapacit, vhodnější rozdělení sil zdravotnických pracovníků a posilování týmové práce může minimalizovat rizika nejen projevů presenteismu, ale i dalších nezdravých forem kompenzace pracovního přetížení.

Foto: Archiv SYRI

Andrea Pokorná je přednostkou Ústavu zdravotnických věd Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a proděkankou pro nelékařské studijní programy a informační technologie. Zabývá se problematikou kontinuální podpory kvality poskytovaných zdravotních služeb, otázkami ochrany a podpory zdraví profesionálních pečujících i pacientů a možnostmi zavádění informačních technologií do zdravotnictví. Zaměřuje se zejména na identifikaci rizik při poskytování péče. Je zakladatelkou Systému hlášení nežádoucích událostí na národní úrovni a členkou několika pracovních skupin při MZČR. V roce 2022 byla zvolena prezidentkou Evropského poradního panelu pro otázky dekubitů (EPUAP) pro období 2023–2025. V SYRI řeší faktory ovlivňující retenci a fluktuaci zdravotnických pracovníků v resortu jako celospolečenský problém. Pracuje také na výzkumných úkolech zaměřených na profesionální pečující.